• 5
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 5

Křesťanská sportovní organizace

"...Modli se a pracuj! Modli se a sportuj!"

Dějiny Orla

Historie orelské pouti na sv. Hostýně  (br. Papež)

 

V roce 1948 na svatý Hostýn připutovali Orli a Orlice po zákazu činnosti Čs. Orla manifestovat za náboženskou svobodu a právo na život pro Čs. Orla, katolickou tělovýchovnou organizaci, která se tak úspěšně prezentovala po své druhé obnově od roku 1946. Na 100 tisíc orelských poutníků zaplnilo vrchol Hostýna, aby na orelském shromáždění požadovali povolení aspoň kulturně výchovné činnosti naší mládeže.

Orelská pouť, pořádaná šest měsíců po únorovém komunistickém převratu v roce 1948, měla dalekosáhlé následky. Byl vyvolán jeden z prvních velkých soudních procesů komunistického režimu, v němž bylo odsouzeno 18 členů náčelnických rad a ústřední kanceláře Čs. Orla k vysokým trestům. Jak proces probíhal, jakým způsobem byla vynucována přiznání, nám dokazuje zpráva dr. Jana Hanuše, kterou o Hostýně 1948 uvádí ve své obsáhlé knize „Orelské osobnosti“ u br. Bohuslava (Slávka) Koukala. Dobře nám poslouží i xeroxové opisy „Rozsudků jménem republiky“, kterými JUDr. František Rutar, předseda zvláštního senátu, zrušil v roce 1968 rozsudek bývalého státního soudu v Brně ze dne 24.6.1949 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 10.11.1950.

Při čtení soudních protokolů i vzpomínkových článků odsouzených v tomto procesu zamysleme se nad socialistickou justicí let padesátých, která jménem pracujícího lidu ukládala neprávem obviněným z velezrady tak vysoké tresty, aby je za doby Pražského jara 1968 uznala za justiční omyly a popravené a k vysokým trestům odsouzené rehabilitovala. Po roce 1970, tedy za velmi krátkou dobu, se vše mění podle přání okupační sovětské armády a komunistická justice zase ruší danou rehabilitaci. I naši bratři a sestry musí tedy čekat na novou rehabilitaci, která je jim udělena až v roce 1990, a odsouzeným ke kratším trestům 2-3 let až v roce 1991. Rehabilitace byla provedena až v nové společnosti po „sametové revoluci“. Ani ta však nebyla provedena do všech důsledků, protože na místech soudců z let padesátých a sedmdesátých seděli titíž soudcové – sluhové komunistické justice v době totality.

Br. Papež

 

Pouť na svatém Hostýně 28. a 29. srpna 1948

 

Nově utvořená vláda pod vedením Klementa Gottwalda se mezi prvními akty usnesla sloučit dosavadní tělovýchovné organizace v jeden celek. Orlu byla zastavena činnost, ale organizace nebyla úředním zásahem hned zrušena. U všech organizací byly zřízeny tzv. akční výbory, které se měly starat podle pokynů Ústředního akčního výboru v Praze o plynulý přechod do nových poměrů, hlavně o začlenění tělovýchovných a hospodářských zařízení do orgánů, které teprve měly být vybudovány. Tak se stalo, že pro ústředí Čs. Orla byl zřízen akční výbor v čele s br. Aloisem Večeřou a kanceláře ústředí zůstaly v dosavadních místnostech i s dosavadním personálem, ovšem bez možnosti vyvíjet činnost. Za tohoto stavu se někteří orelští funkcionáři za pomoci úředníků kanceláře pokoušeli vymoci na Ústředním akčním výboru další trvání Orla, i když bez tělovýchovy jako spolku kulturně náboženského. Dne 30. září byla ústřední kancelář převzata zástupci Sokola. Akční výbor, když nedosáhl žádného výsledku v žádostech o trvání spolku, třeba i v omezené míře, skončil svoji činnost koncem října 1948, čímž skončila jakákoliv činnost Čs. Orla. V uvedené několikaměsíční době tápání a očekávání, co bude následovat, se přiblížila doba, kdy Orelstvo se jako obvykle jednou za rok shromažďovalo na orelské pouti pod křídly Matky Boží na svatém Hostýně. Také v roce 1948 přišlo Orelstvo jako obvykle koncem srpna na svatý Hostýn.

Do rámce životopisu bratra Bohuslava – Slávka Koukala dáváme zprávu o tom, co se stalo po náboženské pouti na posvátném Hostýně v neděli 29. srpna 1948, protože se týká nejen Slávka, nýbrž i dalších bratří a sester, kteří se této pouti zúčastnili. Protože poslední neděli v srpnu bývala pravidelná orelská pouť na Hostýně, byla i tuto neděli velmi značná účast poutníků, hlavně Orlů. V sobotu 28. srpna 1948 se odehrály na Hostýně demonstrace bývalých Orlů, dožadujících se obnovení činnosti. Přítomní členové bývalé náčelnické rady demonstranty uklidňovali, neboť se věřilo v obnovu činnosti. Spolek Orel byl jako celek skutečně zrušen teprve výnosem Ministerstva národní bezpečnosti z 15. června 1950.

To však nevadilo státní bezpečnosti, aby nevytvořila z hostýnské pouti zločin velezrady proti státu a nepozavírala do vězení orelské vedoucí osobnosti. Rozsudkem státního soudu, odd. Brno, ze dne 24. 6. 1949, byl B. Koukal uznán vinným pro zločin velezrady, spolčení se za účelem zničení a rozvracení lidově demokratického zřízení a odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 15 roků, peněžité náhradě za vězení, konfiskaci jmění apod. Podobně byli potrestáni další bratři a sestry – vězení v celkové hodnotě 84,5 roku.

S tím se však nespokojil státní prokurátor a podal odvolání k Nejvyššímu soudu republiky. Současně se odvolali i obžalovaní. Konal se nový soud a Nejvyšší soud v Praze rozhodnutím z 10. 11. 1950 zvýšil trest Slávku Koukalovi na 18 roků vězení – celkový výměr trestů byl zvýšen z 84,5 roku na 151 roků vězení (podrobné tresty jednotlivců uvedeny v další zprávě).

Uvěznění skončilo 9. května 1960 amnestií prezidenta republiky. Papírová vina však zůstávala dále. Když se politická situace v roce 1968 změnila a byla naděje na spravedlivé soudní zhodnocení hostýnské poutě z 28. 29. srpna 1948 a dalších událostí, jež způsobily odsouzení v roce 1949 a 1950, požádal Slávek Koukal společně s ostatními odsouzenými Orly o obnovu soudního procesu a dosáhl toho.

Jan Hanuš – Orelské osobnosti

 

Vzpomínky organizátora poutě na protikomunistický odboj

 

Tradici orelské ústřední poutě na svatém Hostýně zahájil a inicioval br. Vodáček v roce 1930. Od tohoto roku se hostýnská pouť koná každým rokem vždy druhou neděli po srpnovém mariánském svátku. Pouť v roce 1948 se začala připravovat v listopadu 1947 a v době po zákazu činnosti Orla – po únoru 1948. Byla organizována rozhodnutím volených orgánů organizace. Organizací poutě jsem byl pověřen já, jako tajemník předsednictva, a br. Procházka, zaměstnanec ústřední kanceláře Orla. Organizovali jsme pouť podle pokynů vedení organizace v čele s br. Koukalem, který již v té době byl všeobecně považován za mluvčího ilegální skupiny. Organizace poutě spočívala ve vydání pokynů jednotlivým župám a jednotám, kterých tehdy bylo asi 1300. Župy a jednoty byly vyzvány, aby účast na pouti neomezovaly pouze na členy Orla, ale aby působily i na neorelské členstvo, které bylo příznivcem naší organizace a začalo se stavět proti začínajícím metodám totality. Celá akce šla po administrativní linii orelské a zůstala utajena až do konání vlastní pouti. Vědomosti o svatohostýnském shromáždění, které měla StB, byly velmi kusé a nevěcné, jak o tom svědčí vyjádření agenta StB Vranky, který se na poslední chvíli na Hostýn dostavil, protože v hlášení svým představeným píše, že ke shromážděnému davu promluvil jakýsi Koukal z Brna, povoláním vysokoškolák, což byla zcela zkreslená informace.

Účast jsme zorganizovali vypravením 5 zvláštních vlaků a asi 250 zájezdových autobusů. Další účastníci přijeli normálními linkami ČSD, ČSAD, auty a pěšky. Podle odhadu duchovní správy Hostýna bylo přítomno asi 120 000 účastníků. Tento počet byl určen také počtem přijatých přijímání a odhadem podle sbírek. Bratr Procházka kromě jiného zajistil i hudbu br. Bařinky st. a já ozvučení prostranství před bazilikou a potřebné noclehy, poněvadž vedoucí funkcionáři se účastnili shromáždění po dva dny. Kromě toho řada žup přijela s dalšími vlastními kapelami.

            Asi čtyři dne před konáním poutě jsme s br. Procházkou provedli na Hostýně kontrolu, jak je vše organizačně zabezpečeno. Vše, až na nedostatečnou kapacitu noclehů, bylo v pořádku. V předvečer hlavního poutního dne se konalo shromáždění před poutním domem. Na něm promluvil br. Koukal. Poněvadž jsme měli spolehlivé zprávy o přítomnosti provokatérů a agentů StB, vyzval br. Koukal ke klidu a k důstojnému průběhu shromáždění. Po jeho projevu zahrála jedna východočeská hudba pochod Vzhůru, Orle slovanský, a to bylo signálem k protikomunistickým demonstracím. Zcela podle plánu však pokračovala v jednom objektu instruktáž vybraných župních funkcionářů. Já jsem osobně vodil na toto shromáždění župní funkcionáře a ti dostávali od br. Koukala pokyny na další činnost Orla v podmínkách totality. Bylo hlavně uvažováno o činnosti propagační a zpravodajské. Instruktáž byla prováděna tak, aby jednotliví funkcionáři o sobě nevěděli. To trvalo dlouho do noci. Druhý hlavní pouťový den po bohoslužebném shromáždění, pokračovaly demonstrace v omezeném rozsahu. Po křížové cestě nastal rozchod a rozjezd účastníků.

            Po této pouti začaly jednotlivé župy a jednoty plnit dané instrukce. Osobně jsem navázal spojení s br. Dr. Chudobou v emigraci a odpovědní funkcionáři se snažili o kontakt s vatikánskou nunciaturou. Výsledkem kontaktů bylo doporučení budovat vlastní informační síť. Politická situace, také mezinárodní, nebyla zcela stabilizovaná a na návrhy navazování styků s jinými centr protikomunistického odboje nebyla zatím vhodná doba. Zpravodajská činnost v župách v návaznosti na ústřední vedení byla na odpovídající úrovni. Zvláště agilní byly: župa Brynychova, okrsek Červený Kostelec, župa Metodějova, zvláště jednoty Nové Město na Moravě, Čebín a Bystřice nad Pernštejnem, župa Pospíšilova, v jednotách Žižkov, Nusle a Malá Strana, župa Sušilova v jednotě Brno-Jundrov, župa Sedlákova, Šilingrova, Kubišova a další. Kontakt byly i na Slovensko, kde Orel po roce 1945 nebyl sice obnoven, ale měl tam řadu příznivců a aktivistů zvláště v jednotách Malacky, Trnava, Nitra, Nové Město nad Váhom, Vištuk a Pezinok. V té době někteří členové náčelnické rady porušili dohodu a navázali styk s některými odbojovými skupinami na Valašsku. Sešli se několikrát na chatě vedoucího jedné takové skupiny, která byla pro neprofesionální provádění ilegální práce brzy Státní bezpečností odhalena a s ní odkryty i styky s orelskou organizací a začalo naše zatýkání. Byl to jeden z hlavních zdrojů odhalení naší skupiny. V souvislosti s pátráním po organizátorech hostýnské pouti by k tomu také zřejmě došlo, ale naše skupina by bývala měla dostatek času na odchod do emigrace, který organizoval br. Vladimír Richter, architekt z Brna - Králova Pole.

            Zatýkání naší skupiny bylo zahájeno 22. 12. 1948. Já osobně jsem již neměl možnost navázat styk s bratrem Richterem, který byl s jednou skupinou v Rakousku a pro další se měl vrátit až začátkem února 1949, a tak jsem zvolil za místo ilegálního pobytu malou samotu u Červeného Kostelce v bytě vedoucí tamní ilegální skupiny sestry A. Mišoňové. Zradou jsem byl vypátrán a 1. 1. 1949 jsem byl zatčen v tamním kostele. Byl jsem převezen do věznice v Hradci Králové a po šesti dnech jsem byl eskortován do Uherského Hradiště, do tamní věznice a předán vyšetřovatelům pobočky StB, která patřila k nejhorším v ČSR. V té době už byla v Uherském Hradišti soustředěna celá naše skupina s výjimkou br. Dr. Pištěláka, který byl zatčen v Praze o den později. První zkušenosti s vyšetřovacími metodami StB jsem zažil již v Hradci Králové, ale ty byly omezeny na můj ilegální pobyt u známých na Boušíně u Červeného Kostelce. Výsledkem těchto vyšetřování bylo jen několik vyražených zubů, zlomené žebro a kopanec do břišní krajiny. Byl jsem neošetřen a za zvýšené teploty jsem byl 6. 1. 1949 eskortován do Uherského Hradiště. Tamní vyšetřovatelé pracovali – aspoň v mém případě – metodou cukru a biče. Ve vyšetřování se střídali ti „dobří“ s těmi „zlými“. Byl jsem hlavně vyslýchán o tom, kde je br. Dr. Pištělák, ale poněvadž žil v té době jako ministerský úředník v Praze, měl jsem ulehčenou pozici, poněvadž jsem nic o jeho bydlišti nevěděl. Informace o tom, jaký měl Orel program, kolik měl žup a jednot, nebylo žádným tajemstvím. To bylo možné vyčíst z materiálů (kalendář), které byly každý rok vydávány a veřejně prodávány. O hostýnské pouti jsem nebyl vyslýchán, zřejmě proto, že v hlášení agenta StB o poutním shromáždění bylo uvedeno, že tam mluvil nějaký vysokoškolák jménem Koukal. V tomto bodě u mne souhlasilo jen povolání „vysokoškolák“ a místo bydliště „z Brna“, ale to nejdůležitější – jméno Koukal – patřilo jinému, již vězněnému br. Koukalovi.

            Vyšetřovací metody byly elektrické šoky a bití hadicí po obnažených šlapkách. Brutální vyšetřovací metody vešly ve známost i Parlamentu ČSR a to způsobilo, že do Uh. Hradiště byla vyslána vyšetřující komise ve složení: vyšetřovatel st. prokuratury Dr. Florián a lékař StB. Dr. Vlček. Ti po kontrole přímo v Uh. Hradišti v nočních hodinách bez příslušníků StB zjistili zdravotní stav členů naší skupiny a asi šest nás nejvíce postižených dali eskortovat do věznice v Brně na lékařské vyšetření do nemocnice U sv. Anny. Umístěni jsme byli ve věznici na Cejlu a na příkaz předsedy senátu státního soudu, odd. Brno, JUDr. Jaroslava Horňanského jsme nesměli být z této věznice odváděni k nějakým dalším výslechům bez jeho souhlasu.

            Ve věznici na Cejlu jsme byli až do konání soudního procesu. Během této vyšetřovací vazby jsme museli podepsat tzv. soudní protokoly, které byly věrnou kopií protokolů StB. Žádným orgánem justice jsme totiž nebyli vyšetřováni. Předávala nám je zástupkyně St. soudu Dr. Hromádková. Na náš protest, že jsme nebyli soudně vyšetřováni, prohlásila, že je to jedno, že stejně budeme viset!!!

            Soud se konal 24. června 1949 v Brně. Na přelíčení byly čteny pouze vyšetřovací protokoly StB, vedle prokurátora seděl zástupce StB z Uherského Hradiště a ještě před zahájením přelíčení sám velitel StB v Uh. Hradišti nás varoval, že pokud budeme vypovídat jinak, než je v protokolech, budeme znovu vzati na výslech do Uh. Hradiště. Při přelíčení nebyl vyslechnut jediný svědek žaloby nebo obhajoby, obhájci ex offo projevovali minimální práci s předložením obhajovacích materiálů a omezovali se jen na prosbu, aby rozsudky byli přísné ale spravedlivé. Veřejnost na soudu představovali rodinní příslušníci a prodejní novináři. Soud vynesl rozsudek, proti kterému se všichni odvolali. I když tedy rozsudek nebyl právně platný, byli jsme eskortováni do věznice na Borech v Plzni. Odvolal se i prokurátor. Nejvyšší soud v Praze kauzu znovu projednal bez naší účasti a tresty zvýšil.

            Uvádím seznam příslušníků StB Uh. Hradiště, z nichž většina byla zapojena do vyšetřování našich členů: Hlavačka – velitel StB, vyšetřoval el. Proudem, Mareček – vyšetřoval el. proudem, Prokeš, Vyšinka – sadista, Dostál, Jelínek, Vrága, Říha, Šimčák, Obdrálek, Hučín, Kovář, Bláha, Kartuz, Lovecký, Haluza, Jež, Ondra – vyšetřoval el. Proudem, Kryštof Čejka, Hanáček, Němeček, Rašile, Trubač, Vrána – sadista, Vranka, Gajdošík, Fridrich, Panáček, Veselý, Gagášek, Šerý, Růžička, Knot, Cyprys, Karásek, Olič, Řezníček, Radůněk, Žák, Beň, Čáň – vyslýchal el. proudem, Holub – sadista, Zavadilík, Grebeníček. Dnes většina z nich nežije. Kampaň proti Grebeníčkovi, otci dnešního politika, je částečně účelová, poněvadž Grebeníček st. nepatřil mezi ty nejhorší vyšetřovatele. Dnes po 50. létech nelze spolehlivě určit složení vyšetřovatelů u jednotlivých osob. Mě osobně vyšetřovali Čáň a Mareček a někdy Jež i další. Nežijí nejen členové naší skupiny, ale ani vyšetřovatelé. Rekonstrukce je díky 8 letům absence zpracování orelského odboje téměř nemožná.

            Poměry ve věznicích na Borech i v ostatních popisuje Dr. Kratochvíl v publikaci Žaluji (I., II., III.) a hlavně Václav Vaško v kronice Neumlčená (I., II.), a to velice objektivně. Důkazem „vědecké“ neobjektivity je sokolská publikace Zory Dvořákové „Z letopisů třetího odboje“, kde není o orelském odboji ani zmínka. Podle vlastních zkušeností nejhorší věznicí se zvěrským režimem byly Bory. Tam jsem pobyl 2 roky, potom jsem byl se skupinou asi 90 vězňů, kteří měli v papírech „jen v uzavřeném ústavu“ eskortován do věznice v Ilavě na Slovensku. Tam jsem pobyl něco přes rok. Byla to věznice s lidským režimem a slušným jednáním příslušníků. I tam se prý později, jak jsem se doslechl, režim nástupem nových dozorů zhoršil. V roce 1953 jsem byl eskortován do věznice v Leopoldově, kde jsem pobyl až do roku 1960, kdy jsem byl propuštěn po 11 a půl letech trestu na amnestii. Podrobnosti jsou popsány v publikacích Dr. Kratochvíla a Vaška.

            Chtěl bych se jen zmínit o šelmách v lidské kůži, oděných v uniformách vězeňské stráže na Borech: Šafarčík, Brabec, Trepka, Strojín, Ladman, Valm, Kraml, Blecha, Vala, Bartoš a další. V hodnocení našich vyšetřovatelů a dozorců je však třeba uvést i ty, kteří se chovali lidsky a politickým vězňům pomáhali. V Uh. Hradišti to byl vyšetřovatel Velčovský, v Ilavě dozorci Jakubec, Krupáš, Papiernik, Bystrický a další.

            V roce 1960 v květnu byla vyhlášena amnestie a byli jsme propuštěni domů.  Já osobně jsem však musel v jakési polovazbě ještě dalšího půl roku pokračovat u PTP. Strávil jsem tedy mimo domov v nápravných a humanitních institucích „reálného socialismu“ celkem 12 roků života. Nikdy jsem nepřestal věřit, že se jednou dočkám nejen svobody, ale i obnovy milovaného Orla – na přímluvu Panny Marie Svatohostýnské.

            Jsem šťasten, že jsem se obnovy Orla dočkal, i když ne zcela podle našich představ a že, dá-li Pán, vzpomenu i 50. výročí naší manifestace na hostýnské pouti v roce 1948, kde se Orlové jako první postavili proti totalitě a bezbožeckému násilí.

                                               Zdař Bůh!

Dr. Miroslav Kozlovský,

tiskový mluvčí bývalého Přípravného výboru pro obnovu Orla

 

Orelská pouť na svatém Hostýně 29. srpna 1948

 

            Tak jako každý rok se konala orelská pouť na svatém Hostýně podle kalendářního rozpisu všech celoročních akcí Čs. Orla. Nebyla to žádná ilegální pouť, byla řádně úřadům oznámena – Čs. Orel právně existoval a byl úředně zrušen 15. června 1950.

            Toho památného 29. srpna roku 1948 se nás shromáždilo na sv. Hostýně u naší drahé Ochránkyně Moravy na 100 tisíc! Byl to nezapomenutelný den, který se vtiskl hluboko do srdcí všech přítomných Orlů. Mše svatá byla sloužena před bazilikou a krásné i povzbudivé kázání přednesl prof. P. Josef Konvička, ústřední vzdělavatel Orla z Kroměříže. Byly to pro všechny přítomné nezapomenutelné chvíle, prožité v bratrské sounáležitosti statisíce Orlů, to se nedá popsat, to se musí prožít!

            Po mši svaté jsme se všichni členové a členky náčelnické rady Čsl. Orla sešli v Poutním domě, odkud bratr Koukal vyzýval rozhlasem všechny přítomné poutníky, aby zachovali klid, rozvahu a krásný průběh naší pouti, protože jsou mezi námi provokatéři ze StB, kteří vyvolávají protistátní hesla. Tím chtěli velké masy přítomných zmanipulovat, aby mohli proti nám zasáhnout a zatýkat. Tento záměr se jim však nepodařil – Panna Maria Svatohostýnská nás jistě ochránila.

            Již dříve, asi od června 1948, jsme byli sledováni příslušníky StB při oslavách 100 let českého národního života v Kroměříži, kde se 27. června sešlo 12 členů Ústředí Orla v našem domě, což nám bylo při procesu kladeno za vinu jako protistátní schůzka. Šlo tehdy jen o malé pohoštění a oznámení mého zasnoubení. Pak již následovalo zatýkání – br. Bohuslav Koukal byl zatčen na Štědrý den a během ledna 1949 jsme byli postupně zatýkáni. Naše rodina byla určena tehdejším předsedou MNV JUDr. Alexejem čepičkou k likvidaci – byla zatčena maminka, sestra, bratr, švagr, manžel a já. Pro mne si přišli 29. ledna ve 3 hodiny ráno a eskortovali mě do věznice v Uh. Hradišti k výslechům na StB. Tyto kruté výslechy, fyzicky i psychicky nesnesitelné, trvaly po celý únor. Nejhorší kromě jiných byl vyšetřovatel Grebeníček, o jehož brutalitě šla pověst celou věznicí. Na podkladě mnoha stížností a hlášení z cizího rozhlasu (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky) se dostala na veřejnost zpráva o nezákonných metodách při vyšetřování politických vězňů v Uh. Hradišti. Tyto způsoby vyšetřování byly i při tehdy platných komunistických zákonech protiprávní. Na příkaz předsedy senátního soudu v Brně Dr. Jaroslava Horňanského byla vyslána tříčlenná komise – šéflékař krajského velitelství SNB MUDr. Miloš Vlček, vyš. Soudce Dr. Florian a zapisovatel Karel Kučera, aby zjistila lékařským vyšetřením tělesného a psychického stavu vyšetřovanců ve věci Or II 115/49, nebylo-li použito při běžném šetření nevhodných a neobvyklých způsobů při výsleších. Zjištěno to u velké většiny bylo, proto byli na příkaz komise nejvíce postižení převezeni do věznice Brno – Cejl. Soud se konal 24. června 1949 – prokurátor navrhoval několik trestů smrti (při přelíčení přišel telegram od tehdejšího ministra spravedlnosti Čepičky – zněl: Suďte přísně!). Tresty smrti byly při rozsudku změněny na dlouholetý žalář. Prokurátor se odvolal a konečný rozsudek vynesl Nejvyšší soud v Praze až v listopadu 1950! Byla jsem odsouzena na 3 roky vězení a k pokutě 10.000,-Kčs. Trest jsem si odpykala ve věznici Znojmo, ale na svobodu jsem nebyla propuštěna. Bylo mně v den propuštění doručeno Usnesení komise pro podmíněné propuštění z trestu u krajského soudu v Brně, kterým jsem byla zařazena do tábora nucených prací v tehdejším Gottwaldově – Zlíně. V táboře byly ženy, odsouzené za příživnictví, potulku, prostituci a krádeže a tam jsem se měla převychovat a nabýt kladnějšího poměru k našemu pracujícímu lidu.

            Orelskou výchovou, s pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské jsem všechny tyto křivdy a útrapy přežila. Manžel byl odsouzen na 4 roky do jáchymovského pekla.

 

Ludmila Hrabalová – Řičánkov

 

 

 

ROZSUDEK

 

Dne 24. června 1949 vynesl předseda senátu dr. František Rutar rozsudek. Prokuratura se proti němu odvolala kvůli mírné kvalifikaci trestných činů některých obviněných a nízké výměře trestů u všech obviněných. Nejvyšší soud v Praze prokuratuře vyhověl a 11. listopadu 1950 vynesl přísnější tresty než soud první instance:

 

Pravoplatné rozsudky:

  1. Bohuslav Koukal (narozený 1905), úředník v Brně, velezrada – 18 let
  2. Dr. Jan Pištělák (1910), úředník v Praze, velezrada – 18 let
  3. Miroslav Kozlovský (1922), vysokoškolák, velezrada – 18 let
  4. Jiří Malášek (1909), rada ministerstva školství, velezrada – 16 let
  5. František Morávek (1913), úředník v Bílovicích, velezrada – 14 let
  6. Karel Procházka (1920), úředník v Brně, velezrada – 10 let
  7. Pavel Dědičík (1906), profesor v Brně, velezrada – 10 let
  8. Antonín Ondráček (1918), úředník v Sivicích, velezrada – 10 let
  9. Zdeněk Svoboda (1913), profesor, Uherský Brod, velezrada – 10 let
  10. Jaromír Hrabal (1915), profesor v Kroměříži, neoznámení trestného činu – 4 roky
  11. Václav Vinkler (1910), profesor v Ostravě, neoznámení trestného činu – 2 roky
  12. Ludmila Hrabalová – Řičánková (1922), vedoucí obchodu v Kroměříži, neoznámení trestného činu – 3 roky (po propuštění byla zařazena do tábora nápravných prací)
  13. Marie Handlová – Kubíčková (1915), odborná učitelka v Přerově, neoznámení  trestného činu – 2 roky
  14. Ing. Jan Němec (1919), šéfkonstruktér Gottwaldových závodů v Gottwaldově, neoznámení trestného činu – 2 roky
  15. Dr. Rostislav Slavotínek (1907), profesor v Třebíči, nepřekažení trestních podniků – 4 roky
  16. Jakub Drkal (1909), profesor v Boskovicích, nepřekažení trestních podniků – 3 roky
  17. Ladislav Dohnalík (1920), odborný učitel v Kroměříži, nepřekažení trestních podniků – 3 roky
  18. Anošt Chnoutka (1903), úředník v Brně, příprava úkladů o republiku – 4 roky

 

Všichni obvinění byli různě postiženi dalšími vedlejšími tresty jako zabavením majetku, ztrátou čestných práv občanských, náhradou soudních výloh.

            Osmnáct Orlů bylo tak úhrnně odsouzeno ke 151 letům ztráty svobody, z nichž skutečně strávili ve vězení asi 108 let. Čtyři první, s nejvyššími tresty, se vrátili domů po dvanácti letech na amnestii pro politické vězně v květnu 1960.

 

Administrátor | Domů
Copyright © 2009-2012 www.orel.cz